Podle tradičního vysvětlení vzniklo toto označení během druhého buddhistického koncilu, který se konal v druhé polovině 4. století před naším letopočtem v severní Indii. Hnutí theravādy se v době štěpení buddhistického učení a škol vracelo k původní formě Buddhovy nauky, jak ji shrnuli arahaté a první buddhistický koncil. Theravādová škola je nejstarší autentická forma Buddhovy nauky, která se dochovala od starověku až po současnost. Typickým rysem theravādové tradice je její konzervativní přístup k Buddhově učení, spolu s důrazem na praktikování meditace, přísnou disciplínou (vinaya) a vysokou úrovní chování mnišské komunity (saṅgha).

Základní texty theravādového učení jsou obsaženy v tzv. v pālijském kánonu, nejstarším známém souboru buddhistických textů, sepsaném na Srí Lance v polovině prvního století př. n. l. v jazyce pāḷi. Tradiční označení pālijského kánonu Tipiṭaka (Tři koše), odkazuje na původní tři koše, ve kterých byly uchovávány rukopisy na palmových listech s pravidly pro chování těch, kteří následují Buddhu (první koš), záznamy Buddhových výroků (druhý koš) a výklady nauky (třetí koš). Pālijské texty pomohly uchovat Buddhovy výroky a základní pojmy jeho nauky o milosrdenství, utrpení a soucitu nebo působení lidské mysli v autentické podobě přes dvě tisíciletí až do dnešní doby. Theravādový buddhismus se díky misii vyslané králem Ašokou (268–232 př. n. l.) rozvinul na Srí Lance a odtud se rozšířil po celé jižní Asii (Kambodža, Laos, Myanmar, Thajsko). V dnešní době existuje i významný počet praktikujících na západě, kteří se hlásí k této větvi buddhismu v USA, Kanadě, Austrálii a Evropě.